V pátek 26. 4. 2024 vyrazila skupina 33 odvážných studentek a studentů na základní DofE expediční kurz, který se konal v okolí bývalé hájenky na Damašku. Že víte, kde je Damašek, a začíná vás to děsit? Ano, máte pravdu, to je tam, kde končí jedno zapomenuté údolí a kde můžete čekat „dobrou noc“ tak leda od místních vlků. Je to prostě pravá „Vysočinská“ divočina! Pro náš kurz je to tím pádem naprosto dokonalá lokalita, kde přežijí jen ti opravdu dobře připravení. Bojíte se, jak to bude pokračovat? Ne, nemusíte se bát a klidně čtěte dál, protože tentokrát přežili všichni do jednoho!
Výcvik začal pochodem z Borové na Damašek, kde jsme cestou absolvovali několik stanovišť s různými aktivitami. Naše stabilita se zabalenými batohy byla prověřena lanovou dráhou u koupaliště (…někteří měli těžiště batohu skutečně na takovém místě, že se tomu až nechtělo věřit). Následovalo téma vody a její expedičně nejdůležitější varianta, tedy voda pitná (…tvrzení, že veškerá voda je pitná, ale některá jen jednou, tady neobstojí!). Ti odvážnější se přes filtr napili přímo z koupaliště, ti méně odvážní je pak s obavami po celou dobu kurzu ostře sledovali (…nedostaví se u nich náhodou nějaká varianta střevních obtíží?). Dalšími tématy byly opalovací krémy, repelenty, ale třeba také sledování a pozorování svého okolí při expedičním putování (…někteří měli například strach z úchylů, ukrývajících se v divokých hvozdech – jaké pak bylo jejich překvapení, když se ukázalo, že divoké hvozdy jsou, na rozdíl od parku před školu, v podstatě „úchyloprosté“). Po dalším úseku byla připravena zdánlivě nevinná hra, která měla prověřit, jak bude ten který tým schopný vyřešit jistou konfliktní situaci (…starší přemýšleli, mladší se tak trochu servali :-)). Do třetice si všichni vybalili mapičky a začali se věnovat problematice orientace v terénu a na mapě (…kterým směrem tady bydlí Dudci?).
Po osídlení hájenky jsme netrpělivě vyčkávali příchodu našeho milého hosta, Víti Pučálka, který poutavě pohovořil o svých expedicích do několika koutů světa (Peru, Nepál, …) a v průběhu povídání nám sdělil řadu důležitých expedičních zkušeností. I ukázky vybavení (boty, cepíny, spacák, …) byly kvitovány s povděkem. Ono takové boty za 25 tisíc v ruce často nedržíte.
V sobotu dopoledne jsme se věnovali základním informacím a pravidlům kolem DofE expedic (…patnáct pravidel se stalo naším novým desaterem). Stěžejí částí dopoledního bloku byla ale práce s mapou a plánování expedic. To bylo završeno tak, že si každý tým naplánoval svoji miniexpedici a měl ji ihned zrealizovat. Některé týmy zvládnuly svoji miniexpedici bravurně, jiné s jistými obtížemi (…my jsme se ztratili, tak jsme se vrátili = zase jsme se našli… a tak to má být!). Důležité bylo především to, že si všichni procvičili nejen práci s mapou a orientaci v terénu, ale také přišli na zajímavý paradox – to, co si přečetli v mapě (někdy třeba i chybně), se kupodivu může od reality dosti odlišovat (…jéééé, my jsme mysleli, že půjdeme z kopce a ono to bylo do kopce).
Další procvičovanou dovedností bylo vaření. Všechny týmy byly postaveny před úkol uvařit si oběd. Po několika vylitých ešusech to nakonec vypadalo, že nikdo hlady neumíral… snad. Odpolední program zahrnoval především „kolotoč“ týmů po různých stanovištích, kde se opět všichni seznamovali a procvičovali různé potřebné expediční dovednosti – od stavby stanu (…aha, ono to má být jako úplně obráceně?), přes procvičování práce s mapou (…jo tááák, to žluté jsou louky, tak teď mi to začíná dávat smysl!), balení batohu a procházení expedičního vybavení (…hele, do batohu se musí vejít i další věci, ne jenom spacák!), rozdělávání ohně (…jiskřičky to hází pěkné, ale kde je ten plamínek?) a nějaký ten uzel, až po hodnocení rizik a krizový management (Cože? Když promoknu? …tak to fakt jako není fér!). A aby toho nebylo málo, čekala nás ještě „první pomoc“…
Na závěr dne, naplněného všemi těmi vyčerpávajícími aktivitami, jsme se sešli při poklidném posezení u ohně a opékání buřtů. Vypadalo to na hvězdnatou poklidnou noc a někteří se již odebrali do svých spacáků… Jiní sledovali Velký vůz, hledali medvědy, ptali se na manželku etiopského krále Kéfea a snažili se odvodit pozici Polárky (…ne, opravdu nechtěli zmrzlinu, chtěli najít, kde je sever!). V tom zazněl strohý a jasný pokyn, že je třeba zabalit všechno expediční vybavení a vydat se na noční cestu (…čeká nás i noční stavění stanu). Bylo to ze samotné DofE centrály, a tak i když se mnohým nechtělo (…přece nemohu vstávat, když už mám vyčištěné zuby!), nezbývalo, než poslechnout hlas velitele i vzdálené „volání divočiny“. Každý tým dostal speciální mapu se zakreslenými místy, která je třaba navštívit a získat tam jakési podivné děsivé artefakty. Bylo také odhaleno, co to vlastně „to DofE“ ve skutečnosti je, ale to je přísně tajné, takže se to nedozvíte! Všechny týmy splnily přidělené úkoly přímo ukázkově! Vše bylo nalezeno, nic nebylo ztraceno! Po ošetření krvavých šrámů od větví po prodírání se hustníky a lehké desinfekci vlčích „hryzanců“ jsme se všichni šťastně odebrali k blaženému spánku uvnitř bezpečné hájenky. Venku vlci vyli a víly věnce vily. Všichni jsme přežili a to byl úspěch!
Poslední den nás ráno čekalo již jen rozluštění tajné zprávy a především úklid. Na autobus to nebylo zase až tak daleko, a tak jsme z divočiny zamířili opět do civilizace. Ošleháni horským větrem a zoceleni střety s divokou zvěří jsme na cestě minuli několik domorodých obyvatel. V jejich očích jsme zahlédli jistou sounáležitost a uznání, jako bychom nyní tak trochu patřili mezi ně…
Základní expediční výcvik je u konce a teď hurá na plánování vlastních DofE dobrodružných expedic!
