Je čtvrtek 16. 5. a po příjemné polední pauze se studenti schází v útulných prostorách školní klubovny. Stejně jako oni usedám na pohodlný sedací pytel a očekávám příchod pana Milana Švrčiny, dnešního přednášejícího, který přestože je pedagog, bojuje za svobodu na Ukrajině. Po několika minutách přichází do klubovny, zaujme své místo na gauči dobře viditelném ze všech koutů místnosti a těsně vedle něj usedá i jeho milovaný pes Luky. Ten nás svojí přítomností příjemně potěšil.
Paní učitelka Jana Galgociová se ujímá slova jako první, aby zahájila přednášku a tím utišila studenty. Po několika dalších větách dodává: „Dnes vás besedou provedou naše studentky, Anežka s Natálkou“.
Anežka, přestože trochu nervózní, se s úsměvem na tváři ujímá slova a krátce představuje pana Švrčinu. Ten svým jemným hlasem dodává několik zajímavých detailů o svém životě.
Naše kamarádky pokládají otázky a pan Švrčina odpovídá zajímavým příběhem, líčením nebo čistým faktem, kterému ho život v blízkosti fronty naučil. I přes pochmurné téma, jako je válka na Ukrajině, panuje v klubovně příjemná atmosféra. Náš host totiž vše bere s obrovským nadhledem a o tom, co zažil, mluví téměř jako o všednosti. Vypráví příběh svého zranění zásahem granátu, o komplikované cestě do nemocnice a následné regeneraci. Mnozí studenti jsou šokováni, čím si tento člověk, do kterého by na první pohled málokdo řekl, že je vojákem, musel projít. Utvrzuje v nás poznání, že to, co máme v naší zemi, vůbec nemusí být samozřejmostí. Ve svém vyprávění vyjadřuje opravdovou vděčnost za zcela běžné věci, jako je tekoucí voda, elektřina, domov.
Dotazy studentů ustaly a Natálie s Anežkou děkují panu Švrčinovi za návštěvu. Paní učitelka Galgociová předává dar, na který studenti přispěli prostřednictvím návštěvy benefičního divadelního představení, jedná se o pěnové podložky do charkovské „školy pod zemí“. Z přednášky si odnáším já i moji spolužáci pocit vděčnosti za to, co v naší zemi máme, zejména za mír, který zde naštěstí přetrvává. Cestou do šaten slyším jen pozitivní komentáře, ať je to vyjádření obdivu, respektu, nebo jen dobrého pocitu z příjemného setkání.
Marta Vopařilová
Dovětek: Zmíněné pěnové podložky od tohoto týdne slouží v charkovské „metroškole“ svému účelu – viz foto.
