Ocitnutí se v minulosti: Dokumentární divadlo o osudech osvobozených židů
Reportáž
Brněnec – pro spoustu lidí neznámá obec. Neměla by však být opomíjena, protože právě tato obec změnila životy mužům, ženám i dětem židovského původu během 2. světové války.
Je středa odpoledne a na nábřeží Svobody v Poličce přijíždí dva autobusy. Netrpělivě se s ostatními studenty hrneme dovnitř a zabíráme si svá místa. Po třetí hodině odpolední obě vozidla opouštějí Poličku a odjíždějí do pětadvacet minut vzdáleného Brněnce. V této malé obci nás totiž čeká alternativní dokumentární divadlo Naše fabrika.
Jakmile dorazíme na místo, přesouváme se k budově obecního úřadu. Odtud nás paní Kristýna Pavlasová, režisérka této divadelní hry, odvádí k mostu, kde nás čeká první část představení. Slunce nám svítí do tváří a za námi projíždějí vlaky. Chvíli trvá, než se všichni seřadíme, a tak herci z divadelního souboru Eduarda Vojana Brněnec čekají, až nastane ticho a klid, aby mohli začít.
Po první divadelní scéně přecházíme k vile Arnolda Löw-Beera, který v období Rakouska-Uherska a rovněž po roce 1918 vlastnil místní textilní továrnu. Kvůli židovskému původu ale musel během 2. světové války opustit republiku a vila byla následně znárodněna. V pozadí slyšíme paní režisérku Pavlasovou, která nás zahlcuje informacemi o jeho rodině a o obci samotné. Vzhledem k tomu, že se jedná o alternativní a dokumentární divadlo, přesouváme se z místa na místo a pozorně sledujeme jednotlivé divadelní scény, které se nám snaží co nejvíce přiblížit historii. Na chvíli zastavíme i na místě, kde byla dříve hranice Sudet a za námi se tyčí pozůstatky známé fabriky.
Najednou však v rukou držíme mávátka a ze všech stran se ozývá: „Ať žije První máj!“ a my se stáváme součástí prvomájového průvodu. Za chvíli každý dostáváme průkaz totožnosti se židovským jménem a číslem. Před námi stojí herci, zpodobňující německé vojáky, kterým průkazy předkládáme. Se slovy „Schnell, schnell!“ nás posílají dál. Hrnou nás k hnědé plachtě, rozložené do obdélníku a nikdo nevíme, co máme dělat. „Nastoupí ženy a muži do 15 let,“ slyšíme odněkud. Začínáme se na sebe se zmateným výrazem dívat. „Tam chcete nastoupit!“ dostává se nám další instrukce, a tak s nejistotou vcházíme do prostoru ohraničeného látkou, kterou později herci zvednou a v pozadí se rozezní zvuk jedoucího vlaku. V tuto chvíli máme možnost zažít zčásti to, co zažilo více než tisíc židů převážených z koncentračních táborů v Polsku. Běhá nám mráz po zádech. Za nedlouho se ocitáme v pracovním táboře, který byl zřízen Oskarem Schindlerem v části brněnecké továrny. Toto místo zachránilo život stovkám židů.
Na konci představení obdrží herci mohutný potlesk a po téměř dvoukilometrové procházce se přesouváme zpátky k autobusům a vracíme se zpět do našich domovů, s hlavou plnou emocí a nově nabytých informací.
Tereza Tocháčková, Anna Hoplíčková – 7. P
Naše fabrika – jedno století, jedno místo
Je divadelní představení právě to jedno místo, které nesmíme opomenout na našem bucket listu?
Recenze
Lidový dům v Moravské Chrastové (část obce Brněnec v okresu Svitavy pozn.) zastává ústřední bod na divadelní scéně Brněnce již od roku 1935. Poskytuje domovské zázemí členům souboru ze širokého okolí, kteří se zapojili mimo jiné i do stvoření tohoto představení. Scénář, produkci a režii dokumentární hry Naše Fabrika si vzala na svá bedra Kristýna Pavlasová, brněnecká rodačka, jejíž inspirací bylo site-specific představení Schauspiel z brněnského divadla Feste. Využila jeho techniky a převedla klasické divadlo do vyhraněných venkovních prostor. Návštěvník je tak celé divadelní představení připoután k vyprávění asistentky. Hra proplétá divákův život s osudy rodiny Löw-Beer, Oskarem Schindlerem a židovskými obyvateli Brněnce.
A tak společně s dalšími účastníky cestuji křížem krážem nejen dvacátým stoletím, ale i Brněncem. Rok 1920, předválečná stará fabrika, 1944, vila Löw-Beer, Národní podnik Vlněna (teď už ale po válce, aha), prvomájový průvod 1983, 1938, židovský transport do Osvětimi. Kdo, kde, kdy, co?! Jsem ztracená. Divákům, kterým ve škole nikdy nešel dějepis či neudrží stoprocentní pozornost celých dlouhých 120 minut, může cestování časoprostorem silně podlomit kolena. Tato nepřetržitá informační „nalejvárna“ mi silně zamotala hlavu. K lepšímu zorientování mi rozhodně nepomáhají ani rušivé zvuky kolemjedoucích aut a vlaků, nebo jiných hlučných diváků. Proto musím vynaložit velké úsilí, abych věnovala pozornost jinak talentovaným hercům, již si ji zaslouží více než diváci, kteří vedle mě právě rozbalují svačinu.
Když se však konečně začnete pořádně soustředit, dostanete plnohodnotný emoční zážitek. Šustící listí a profukující vánek propůjčují momentu naprostou autentičnost. Stejně tak jako výstižně vybraná dramatická hudba v hlavní roli s činelovou tamburínou a důvěryhodné herecké výstupy. Vstávají mi chloupky na těle kvůli mrazivé atmosféře, nebo klesající teplotě? Chlupy zůstávají naježené i ve chvílích, kdy se publikum plně propojí s herci. Najednou nejsem pouhopouhým divákem sledujícím hru, ale stávám se její součástí. Nastupuji tak do židovského transportu a cítím úzkost. Tehdy to však nebylo pouze divadlo…
Tematika holocaustu zůstává jednou z nejbrutálnějších kapitol moderní historie, a tak by se rozhodně neměla zapomenout. Důležitost události je nepopiratelná. Nicméně ji vídáme téměř každodenně, a to v různých formách: happeningy, vernisáže, výstavy, výklady ve školách, na univerzitách atp. V podstatě to je stejná báseň s trochu jiným přednesem. I přes snahu dramatického ozvláštnění, převládá pouze tvrdá faktografie. Chce „jednoduchý lidský konzument“ poslouchat stále to samé dokola? Ačkoliv divadlu venkovní a lehce alternativní přístup dodal jistý šmrnc, nejsem oslněna. A přestože šlo o dokumentární divadelní hru, stále působila více jako hodina dějepisu.
Někdo by mohl namítnout, že jsou dějiny v tomto ohledu prostě suché, že jsem od dokumentární hry nemohla vlastně čekat nic jiného, nebo že na takové představení vůbec nemusím chodit. V žádném případě nezpochybňuji důležitost tehdejších událostí a zlo, které zůstává zlem až do dnešní doby, ale možná byla má očekávání moc vysoká. Možná jsem pouze konzervativní divák. Možná mi pouze schází empatie a soucit k tragickým osudům. Možná jsem pouze přehnaně kritická. Možná představení provázelo více rušivých faktorů než těch, co nás „zasadí“ do atmosféry. Možná samotná hra mohla být kreativnější a více zdramatizovaná.
Tak, či onak, hra není propadák a jistě získá své příznivce. Zejména z řad nadšených historiků a oddaných milovníků alternativního divadla. Pro mě však nyní Brněnec zatáhl svou oponu a teprve časem zjistím, zda mě Kristýna Pavlasová či jiní povzbudí ji znovu roztáhnout.
Julie Gebová – 4. A
Reportáž i recenze byly vytvořeny v rámci profesního předmětu uap (umění argumentace a prezentace)
