Rodiče, nepanikařte! Film V síti je sice syrový, ale bezpečnost dětí v online prostředí není těžké zabezpečit. Stačí se držet několika rad!

Tento týden je možné shlédnout v televizi film V síti, který se orientuje na problematiku sexuálních predátorů v online prostředí. Film zachycuje věrohodně různé situace, kterým mohou být děti v online prostředí vystaveny. Zejména pak odhaluje temný svět videochatů, online seznamek a sociálních sítí, ve kterém se dětský uživatel může setkat např. s masturbací, různými druhy manipulace, v některých případech pak může být dokonce neznámým uživatelem donucen k osobní schůzce.

V laickému publiku – především rodičích – pak může vyvolat strach, že jsou jejich děti v přímém a trvalém ohrožení a že je třeba věc okamžitě – a pokud možno co nejvíce radikálně řešit. Pozor, radikální řešení mohou napáchat více škody, než užitku!

Co tedy dělat a co nedělat? Značná část rodičů bude na film pravděpodobně reagovat tak, že bude dětem zakazovat přístup k internetovým službám a bude si myslet, že tímto způsobem dítě ochrání. Není to pravda. Zákaz přístupu k internetu způsobí dvě zásadní věci:

1. Děti se k internetu dostanou jinak – prostřednictvím kamarádů, knihoven, školní wifi nebo třeba prostřednictvím simky, kterou i s datovým balíčkem získají třeba v supermarketu. Ve všech případech však rodič ztratí nad pohybem dětí v online prostředí kontrolu, nebude mít možnost sledovat, co dítě dělá, kam vstupuje, jak funguje mimo dosah rodiče.

2. Zákaz vybuduje mezi rodičem a dítětem komunikační zeď – dítě bude vědět, že rodič na každou zprávu reaguje nepřiměřeně a přehnaně, a jednoduše s ním přestane komunikovat. O to více se dítě bude svěřovat třeba kamarádům, rodič ale sám tímto způsobem své postavení devalvuje.

Správnou cestou je rozebrat s dítětem konkrétní rizikové fenomény (v případě filmu V síti zejména sexting a kybergrooming) a především mu vysvětlit, jak cenné jsou osobní údaje, které o sobě v online prostředí dítě prozrazuje. Základem by mělo být sdělení, že intimní fotografie a videa na internet nepatří a dítě by je nemělo dávat nikomu, ani svému partnerovi, své holce nebo klukovi… a už vůbec ne neznámému člověku, kterého zná z náhodného chatu. Pokud si dítě tuto jednoduchou zásadu uvědomí a uvede ji v praxi, riziko, že by bylo v online prostředí zneužito, se zásadně sníží. V drtivé většině vážného online predátorství, jehož výsledkem byla mravnostní kriminalita (od sexuálního nátlaku, výroby dětské pornografie, svádění k pohlavnímu styku apod.), dítě poskytlo pachateli svůj vlastní intimní materiál, který poté sloužil jako nástroj nátlaku na dítě. Pokud by toto neudělalo, k vážnému útoku by skutečně nedošlo – predátor by jednoduše neměl účinnou páku, nástroj, pomocí kterého na dítě vyvine tlak.

Pár mýtů, které o online predátorech panují.

Mýtus 1: Online predátoři jsou všude, jakmile dítě vleze na internet, okamžitě se vyrojí a začnou dítě systematicky obtěžovat.

Pokud dítě v online prostředí používá služby, které jsou pro něj věkově určeny, pak se skutečně se skutečným predátorstvím setká velmi málo, pravděpodobně vůbec. Typickým příkladem jsou online hry – přestože existují případy, kdy dítě na predátora skutečně narazilo uvnitř online hry, jde spíše o raritní situace – např. typický dětský hráč Fortnite či Minecraftu daleko častěji narazí spíše na různé druhy podvodů s účty či kyberšikanu, než na skutečného sexuálního predátora. Na druhou stranu existují vyloženě rizikové služby, u kterých je vysoká šance, že se dítě se sexuálním abuzérem setká. Jde především o různé druhy nevhodných diskusních skupin v rámci sociálních sítí (“pokec 12 až 40”, “intimnosti pro děti”, “výdělek pro děti” apod.), o různé druhy seznamovacích portálů (které samozřejmě navštěvují děti), o různé druhy veřejných videochatů (Omegle) apod. Tam všude – pokud dítě vstoupí do příslušné skupiny a začne navazovat sociální kontakty – hrozí, že se na něj nějaký ten sexuální abuzér či predátor přilepí a dítě bude konfrontováno s erotickým či pornografickým obsahem. Mimochodem, velká část dětí zažije kontakt s pornografickým obsahem nikoli prostřednictvím sexuálních predátorů, ale naprosto cíleně prostřednictvím pornografických serverů typu PornHub, FreeVideo, nebo klidně prostřednictvím známé české služby Amatéři.com. A velká část dětí působí např. na serverech Chatroulette či Omegle a jdou na tyto servery s tím, že tam narazí na masturbující uživatele, které dokonce samy děti provokují k různým aktivitám. U menších dětí (do 13 let věku) je vhodnou preventivní metodou především technická blokace závadného obsahu (např. prostřednictvím různých technických řešení typu Google Family Link, Microsoft Family, nebo např. přepnutím Google či Youtube do režimu bezpečného vyhledávání). U větších dětí (od 13 let věku) pak především diskuse, rozbor rizikových situací apod. Zde již technická řešení dost dobře nefungují.

Mýtus 2 – Kluků se to netýká!

Přestože se film V síti orientuje především na nezletilé dívky, problém se samozřejmě týká i chlapců – a u největších kauz sexuálního zneužívání dětí v online/offline prostředí v ČR byli oběťmi právě nezletilí chlapci! V rámci preventivních aktivit je proto nutné diskutovat s dětmi obojího pohlaví. Navíc právě pro chlapce je podle dostupných výzkumných dat primárním zdrojem informací o sexu právě internet, zatímco u dívek stále ještě dominuje matka. Nepodceňujme tedy v prevenci chlapce a samozřejmě pusťme dětskou verzi i jim, budou mít řadu cenných postřehů a připomínek!

Mýtus 3 – Internet je zlo a děti by se něm vůbec neměly pohybovat.

Vůbec ne. Internet je především pozitivní prostředí, které dětem i dospělým uživatelům nabízí nepřeberné množství příležitostí. Tak je třeba internetový svět vnímat. Pokud budeme dodržovat základní bezpečností zásady (a doplňuji i zásady psychohygieny), riziko, že se nám v online prostředí něco stane, je velmi nízké. Neberme dětem možnost využívat internet pozitivním způsobem – jen je naučme, jak se v tomto světě pohybovat bezpečně. A právě o to usiluje drtivá většina preventivních organizací včetně policie – nedémonizovat online svět, ale aktivně v dětech budovat bezpečnostní návyky – třeba pomocí kazuistik, preventivních filmů, diskusí, edukačních aktivit. A to je také cílem edukativní kampaně V sítí: Za školou – budovat a fixovat v dětech pozitivní vzorce chování, zbytečně je nestrašit a nedémonizovat online svět, ve kterém od malička vyrůstají. A hlavně je podpořit v pozitivním používání IT nástrojů.

čerpáno z: https://www.e-bezpeci.cz/index.php/rodicum-ucitelum-zakum/1791-rodice-ne…