Na podzim se naskytla ideální příležitost uspořádat další fotoexpedici. Díky volným dnům kolem památného 17. listopadu jsme mohli vyrazit na čtyři dny. A tak se začala projednávat důležitá otázka. Kde půjde nejlépe obdivovat „usínající krajinu“? Chtělo by to místo s dalekými rozhledy, členitou krajinou a nějakým listnatým porostem. Kde jen by takové místo mohlo být…? No jasně, není to úplně nejblíž, ale České středohoří je přece to, co hledáme.
A tak se naše fotoexpediční skupina dala ráno 14. 11. do pohybu. Kolem půl druhé odpoledne, jsme dorazili do cíle. Libochovice nás přivítaly zataženou oblohou a notně zamlženým obzorem. Naší první zastávkou byl židovský hřbitov. Po malém občerstvení (V podání bratří Grundlochových obrovský řízek v chlebu) jsme se dali do focení. Náhrobky pokryté mechem, výhled na cihelnu i zvířecí návštěvníky, to vše nám hřbitov poskytl k fotografování. Když už jsme byli plni všech dojmů a paměťové karty byly zase o trochu místa chudší, tak jsme se vydali k libochovickému zámku. Zde nás čekala jedna z mnohých fotografických výzev a to fotografování soch.
Když už jsme měli hlavy celé pomotané z toho, jak umístit sochu do záběru, tak jsme zamířili na zříceninu hradu Házmburk. Než jsme se dali do úmorného stoupání, rozdělili jsme se na 2 skupiny, jedna hlídala batohy a druhá se vydala do nedaleké vesnice pro klíče k hradu. Díky menšímu vzezření Andy nám bylo dovoleno rozdělat oheň, abychom se v té zimě „aspoň trochu zahřáli“, když máme ve skupině tak malé děti, což se hodilo (Díky Andy!). Až za tmy jsme se dali, jako celá skupina, do pohybu a začali jsme zdolávat nemalé převýšení. Každým krokem jsme se blížili k pokoření hradní brány a nakonec jsme hrad dobyli. Zahaleni mlhou a zahřáti u ohně jsme se navečeřeli a pak i ulehli ke spánku v mlze pod Černou věží. Ale ráno, to budou určitě výhledy!
Po probuzení nás čekalo zamlžené ráno s výhledy na necelých 5 metrů. Nasnídali jsme se a z Házmburku se vydali dolů do vesnice Klapý vrátit klíče od hradu. Potom jsme sedli na autobus do Třebenic. Po krátké občerstvovací pauze na třebenickém náměstí jsme hodili batohy na záda a s foťáky v ruce jsme začali stoupat na vrch Košťál se zříceninou hradu Košťálov. Tam nás čekala obědově-fotografická přestávka. Mlha se naštěstí trochu rozestoupila, a tak jsme přeci jenom nějaké blízké výhledy vyfotili. Z Košťálova jsme pokračovali přes vesnice Boreč a Březno směrem na zříceninu hradu Ostrý. Ale ještě, než jsme začali ke zřícenině stoupat (zase to bylo do kopce!), tak se setmělo a nahoru jsme šli s rozsvícenými čelovkami. Nahoře nás čekalo překvapení. Nebyli jsme jediní, kdo chtěl na Ostrém přespat, před námi sem už přišla skupina trampů. Naštěstí jsme si všichni našli na hradě místo ke spaní, a tak jsme mohli po dlouhém dni zalézt do spacáků. Zítra ráno už určitě vysvitne sluníčko! A ty výhledy…
Třetí den jsme vstávali v napůl zavaleném sklepení pod zříceninou hradu Ostrý a tam to bylo moc fajn, jelikož tam bylo vetší teplo než venku pod celtou. Venku byla hustá mlha. Ráno jsme začali focením na tomto hradu „v mlze“ a poté jsme se přesunuli ke kostelu který se nacházel v obci Milešov, měli jsme veliké štěstí a mohli jsme se podívat dovnitř do kostela svatého Antonína Paduánského, kde to bylo nádherné. Kostel slouží jako hrobka Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic (schválně si zjistěte, kdo to byl… možná ani netušíte, za co mu vděčíme). Potom jsme vyšlapali na Milešovku utopenou v mlze – to bylo naše nejvyšší převýšení za celou expedici (465 m nahoru a pak hned zase dolu). Na Milešovce jsme si dali obědovou pauzu a poté jsme popošli dál na zříceninu hradu Opárno. Protože se už setmělo, museli jsme opět zapnout čelovky a vyšlapat na zříceninu po tmě. Na zřícenině jsme měli dlouho do noci táborák a náš přístřešek na spaní jsme stavěli až kolem půlnoci… a takto končil náš třetí den. Zítra už bude určitě to sluníčko!
Ráno nebyla mlha až tak hustá, ale přesto se nás stále držela jak klíště. Nastal den odjezdu, což mezi členy výpravy vyvolalo „podmáčené pohledy“ do zamlžené krajiny. Rychle ještě poslední fotky tohoto malebného koutu Česka. Avšak člověka rychle opustí smutek, když mu zruší vlak (je výluka 🙁) a místo několika set metrů musí jít na autobusovou zastávku mnohem dál než na tu vlakovou. Hladina adrenalinu stoupla, spustila se vlaková „doběhová reakce“. A tak jsme se rychle nasnídali, sbalili přístřešek, rozloučili se se zříceninou hradu Opárno a vyrazili směr zastávka. Dorazili jsme zavčas a tak už jen zbývalo počkat pár minut, než dorazí autobus. Ale kde nic tu nic a autobus také nic. Po dvaceti minutách jsme už ani nedoufali, že se nám podaří stihnout vlak a tak jsme začali vymýšlet všemožná řešení naší situace. Celý náš problém nakonec vyřešila hodná průvodčí v autobusu několika telefonáty na centrálu a vlak na naši školní skupinu počkal, takže jsme zvládli doběhnout a nastoupit do původního vlaku. Cestou domů jsme viděli, jak se mlha začala všude rozestupovat a začala odhalovat naše vysněné rozhledy po kraji, jako by říkala: „A tohle uvidíte až sem přijedete příště!“
Pro potěšení a poučení čtenářů našeho školního webu sepsali:
Andy a Terka (kvarta), Jonáš (kvinta), Matěj a Lukáš (septima).
