Ono si řeknete: „V pohodě, beseda s Petrou Procházkovou je až za měsíc, to máme ještě spoustu času.“ Jenže mezi tím je čtvrtletí a spousta písemek. A aby toho nebylo náhodou málo, přichází covid a vybírá si zrovna mě. Se všemi jeho příznaky zůstávám v posteli, neschopná cokoliv dělat.
Po dvou týdnech už dokážu alespoň trochu myslet a mohu se Vojtou začít připravovat na besedu. Před námi je pouhých čtrnáct dnů, které tak rychle ubíhají. Naše večerní on-line hovory trvají místo plánované jedné i čtyři nebo pět hodin. Teprve nyní poznávám, jaký je Vojta výborný kamarád. Je mým jediným spojením se školou a zatímco já mu beru poslední zbytky nadějí na spánek, který bezpochyby před tou haldou písemek, jež ho opět čekají, určitě potřebuje, on mi dodává energii, která mi tak chybí. Čas utíká jako voda a naše příprava, kterou konzultujeme s paní učitelkou Kleinovou, se chýlí ke konci. Otázek pro našeho hosta máme pro jistotu připravených více.
Je poslední večer před besedou. S Vojtou ještě jednou vše kontrolujeme a ladíme poslední detaily. Nakonec si pro odlehčení atmosféry, která by se noc před besedou dala krájet, zkoušíme nezamotat si jazyk při jazykolamech. Oba dva se alespoň zasmějeme, když se ten druhý podesáté zasekne na stejné větě. Ono správně říct: pštros s pštrosicí a pštrosáčaty šli do pštrosáčárny, je opravdu těžké. Jen si zkuste. Je po půlnoci, konečně jdeme spát. Jsem úplně vyřízená.
Nastal den „D“. Ten den, na který jsme se tak připravovali. Ráno vstávám v šest a podle instrukcí píšu Vojtovi zprávu: Nezapomeň si vzít tu bílou košili a ještě jednou si přečti připravené otázky. Nervozita stoupá každou minutou a mám hodně divný pocit: Na co jsme ještě zapomněli? Hlavně, abych se nepřeřekla…
Během dodávání si sebedůvěry, pár chvil před začátkem si při pohledu z okna na zasněžené panorama vzpomenu na paní Procházkovou a živě si představuji její heroický výkon – udržet neposedné auto s nazutými letními gumami na cestě. Najednou si situaci živě představuji. Ze sna mě probudí až pohled na hodiny, jenž hlásá: nastal čas zazářit. Jsem on-line a Vojta je už s naším hostem a dalšími studenty v aule gymnázia. Beseda rychle ubíhá a najednou je konec. Ani všechny otázky jsme nestihli položit.
Snad se vám beseda líbila tak jako mně a Vojtovi a někdy příště si vše třeba zopakujeme.
Eliška Nykodýmová 3. A
