V týdnu od 2. do 6. června 2025 jsem měla možnost sledovat práci svých slovenských kolegů vyučujících humanitní předměty – výjimečně zpravidla z poslední lavice ve třídě. Účastnila jsem se totiž výuky humanitních předmětů – náboženství, biblistiky, dějepisu, geografie, slovenského jazyka a literatury – na církví zřizovaném Gymnáziu Angely Merici v Trnavě.
Moje hostitelská škola – patrně největší gymnázium v Trnavském kraji s více než 400 studenty – se nacházela v podobném módu jako ta naše: právě skončily maturitní zkoušky, část tříd se účastnila různých kurzů a DofE expedic, učitelé zejména humanitních předmětů působili na jiných školách v pozicích předsedů maturitních komisí. Vzhledem k tomu, že se polední teploty blížily ke 30 stupňům, bylo ve třídách úmorné červnové teplo a s ním oprávněně klesala i schopnost studentů aktivně přistupovat k výzvám, které sledovaly konkrétní výukové cíle.
Zas a znovu jsem si uvědomovala, že studenti jsou v zásadě lidé zvídaví, ve chvílích krize vynalézaví, vtipní a ke svým vyučujícím vstřícní. Navzdory geografické blízkosti naších zemí, navíc se společnou minulostí, jsem ale blíže poznávala i odlišnost probíraných témat a s nimi související terminologie, a tak nezbývalo než vyhledat podstatu literárního směru zvaného naturismus či lingvistického jevu označovaného jako enumerácia.
Co si z Trnavy odvážím? Navázaná přátelství, odborné podněty, bližší vhled do regionální historie, fantastický zážitek z divadelního představení Horúci juh bratislavského divadla GUnaGU i poznání, že ani mimo domov není nikdo prorokem: nikdo v Trnavě nevěděl, kde leží královské věnné město Polička! Nikdo, opravdu nikdo neznal Bohuslava Martinů!
Jana Galgociová