Naše DofE cesta do Německa a zase zpátky
25. dubna jsme se vydali na 15hodinovou cestu do země nám neznámé, přitom tak blízké – Německa. Jedním z nejhlavnějších důvodů našeho zapojení se do DofE projektu s názvem Buddy Projekt bylo využití jazyků, které se, někteří více, někteří méně pracně učíme valnou většinu našich životů, a také poznání nové kultury. To, že si z toho odneseme o tolik více, nikdo z nás asi ani nečekal.
Na nádraží v Praze jsme se setkali s iniciátory celého programu Lisou a Ilyasem, vzájemně si postěžovali na únavu a pokračovali v cestě. Ve chvíli přejezdu hranic jsme nezapomněli zmínit, jak je najednou tráva zelenější, nebe jasnější a domy barevnější. Humor nás přešel ve chvíli, kdy do dveří vstoupil, pochopitelně německy mluvící, průvodčí a spustil něco, o čem jsme předpokládali, že je pokyn k předložení našich jízdenek. Díky bohu za řeč těla.
V Berlíně se k nám připojila naše cizojazyčná polovička a společně jsme dojeli na místo určení – do vesničky Sternhagen. Tam jsme se při táboráku, různých aktivitách a čerstvě připravovaných jídlech seznamovali nejen s děvčaty z německého gymnázia, jež se účastní DofE tak jako my, ale i se zaměstnanci a organizátory.
Druhý den jsme naplánovali expedici, zaznamenali orientační časy příchodů, kterých se později budeme držet stěží tak první půl hodinu, a změřili vzdálenost. Měli jsme před sebou asi 24km chůze s krosnami a přespání ve stanech. Po cestě jsme navazovali konverzaci ve třech jazycích, z čehož vznikaly moc zajímavé věty, ku příkladu: Und hned dann we have to nach rechts abbiegen! Ale vždy jsme se nějak domluvili.
Večer jsme si uvařili na ohni to nejlepší chilli con carne s těstovinami (a ať už to bylo německou kvalitou chilli con carne v plechovce, nebo stupněm našeho hladu, pochutnali jsme si) a kochali se krajinou při západu slunce na nádherném jezeře hned vedle nás. Po mrazivé noci, a ještě mrazivějším ráně, kdy jsme se všichni modlili, aby už začalo svítat a my mohli vylézt ze stanů a jít si uvařit snídani, jsme se dočkali horkého čaje a kaší z pytlíku. Ještě před tím jsme provedli malý ranní rituál v podobě ztuhlého pochodu okolo stanů.
Cesta zpátky probíhala stejně klidně jako ta předešlá, až na to, že jsme trochu bloudili. Nicméně podařilo se nám vrátit na trasu téměř bez povšimnutí. Na základnu už nebyl problém se dostat, a tak jsme zanedlouho seděli u polévky a hodnotili naši zkušenost.
Expedicí v „divočině“ ale naše cesta nekončila. Nasedli jsme na vlak do Berlína, protože jsme měli v plánu tam ještě nějakou dobu zůstat.
Čekaly na nás další výzvy – třeba objednat si jídlo v němčině bez záchranné berličky angličtiny. Rozhodně to ale stálo za to, protože jsme ochutnali nejen německé speciality (jako např. Currywurst), ale prošli jsme si město křížem krážem po boku berlínských domorodců, kteří nám ochotně vyprávěli veškeré zajímavosti o památkách (a že jich tady je) i o životě v Německu. Za všechny bych zmínila předlouhou ulici Unter den Linden nebo budovu Říšského sněmu. Měli jsme možnost se přesvědčit, že Němci nejsou jen střízliví a pravidly posedlí suchaři, ale poznali jsme kulturu, která nám může mnoho nabídnout.
Když nastal čas odjezdu, rozloučili jsme se s městem noční procházkou po ulicích i naším amatérským tancem a zpěvem na náměstíčku.
Ve vlaku jsme procházeli zásobu fotek a videí a neubránili se slzám. Tak krátká doba, a přesto tolik emocí, vzpomínek a přátelství. Teď už můžeme jen jít vstříc dalším společným dobrodružstvím, jež nás nepochybně čekají.
Anna Vajsová, 2A