Rozhovor na téma mentální anorexie

Mentální anorexie: Odmítání jídla je jen vrchol ledovce

Nezájem rodičů, šikana ve škole nebo zneužívání. Takové jsou nejčastější problémy, které mladé dívky i chlapce vedou k problémům s příjmem potravy. U anorektiků i bulimiků je odmítání jídla jen vrchol ledovce. Berou ho jako ventil, jak si poradit s něčím, co je potkalo. Nemoc se je přitom snaží zabít.

 

ROZHOVOR s Miroslavou Navrátilovou z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v brněnských Bohunicích, která se poruchami výživy zabývá téměř třicet let

Setkáváte se týdně až s deseti mladými lidmi, kteří mají problém s poruchou příjmu potravy. Proč se nejčastěji dostanou do potíží?

Tito lidé z drtivé většiny neodmítají jídlo kvůli tomu, že by chtěli být hubení, nebo kvůli modelingu. Jde o zakotvené nízké sebevědomí. Touha po štíhlé postavě je jen důsledek něčeho, co nosí v sobě. V drtivé většině případů je na vině problém v dětství či dospívání, s nímž si jinak neví rady.

O jaké problémy jde nejčastěji?

Bohužel nejsou řídké případy, kdy se mladý člověk potýká se zneužitím někým blízkým. Častá je také frustrace z dětských domovů nebo šikana ve školách, kde děti dokážou hodně ublížit. Častá příčina je i nevšímavost rodičů či naopak jejich přílišná starostlivost a tlačení do toho, co dítě nechce.

Takže jsou často na vině i rodiče?

Ano. Dříve rodiny spolu stolovaly a trávily čas. Teď jí každý sám a rodiče s dětmi vůbec nejsou. Dřív byla rodina o sdílení. Místo toho se nyní rodiče na děti upínají spíše pro jejich výkony ve škole či sportu a nutí je k tomu být ve všem nejlepší. V takovém rodinném zázemí dítě reaguje tak, že přestane jíst, aby k sobě přitáhlo pozornost.

Jak mohou rodiče zabránit vzniku takového problému?

Místo výkonů je potřeba v dítěti vzbuzovat lásku, udělat si čas na společné stolování, povídat si a věnovat mu čas. V období dospívání také není místo na žádné diety. U dětí tehdy končí vývoj velmi důležitých orgánů a je důležité správně jíst. Je například nezodpovědné, když matka nutí dospívající dceru, aby s ní držela dietu.

Jaký je rozdíl mezi anorexií a bulimií? Je některá z nemocí nebezpečnější?

Základní rys obou je obava z tloušťky. Že dívka trpí anorexií, poznáte na první pohled. Nejí a šťourá se v jídle, má suchou pokožku, studené končetiny a je velmi pohublá. Když má ale děvče mentální bulimii, vůbec to neznamená, že musí být štíhlá. Někdy jí, někdy ne, po jídle následuje zvracení. Na první pohled ale vypadá normálně a může být dokonce při těle. Přesto všechny potřebné látky a živiny z jídla vyzvrací, aniž by si toho někdo všiml. O to je to zákeřnější. Mentální anorexie i bulimie patří mezi smrtelné diagnózy, na kterou umírají i šestnáctiletá děvčata. Nejčastěji na srdeční zástavu, zástavu dechu nebo na totální vyčerpání organismu. Obě skupiny se ale liší chováním.

Jak mohou anorektičky v normálním životě tak dlouho fungovat?

Lidské tělo si daleko lépe zvyká na postupné hladovění než třeba na přejídání. Anorektičky později používají své bílkoviny jako zdroj energie, což je jako stavět dům ze zlatých cihel. Spotřebovávají to nejcennější. Když váží do třiatřiceti kilogramů, jsou spokojené. Jejich chod je pak jako zimní spánek u medvědů. Ti ale jen spí, zatímco dívka s anorexií je velmi aktivní, chodí cvičit, pracuje. Vystavuje tělo maximálnímu výkonu a je jí dobře, dokud z ničeho nic nezkolabuje.

Je v tomto směru důležitá jejich váha?

Pro nemocné je samozřejmě váha vším, z hlediska mé práce na ní ale příliš nezáleží. Nejde podle ní totiž určit, jak špatně na tom člověk s poruchou je. Já to přirovnávám k měření teploty. Pacient s rakovinou ji mít nemusí, zatímco jinak zdravý člověk ano. Nemůžu z toho ale usuzovat, kdo z nich je nemocnější.

Může se vůbec takový člověk vyléčit?

Byla bych u poruch příjmu potravy opatrná s konstatováním vyléčená. Vyléčená je angína, ne anorexie nebo bulimie. Mám padesátiletou pacientku, která má formu mentální anorexie už od dvaceti let. Poruchy příjmu potravy jsou rakovina duše, která vyčerpá tělo. Někteří nemocní pak umírají, protože tělo vyčerpali tak, že nezvládne základní životní funkce. Velmi nebezpečná je i neodborná lékařská péče při léčbě. Dívkám totiž hrozí jev, jemuž se říká refeeding syndrom. Tento popsali lékaři u vězňů z koncentračních táborů, kteří byli po osvobození rychle nakrmení v dobré víře vysokosacharidovou stravou. Protože ale vězni měsíce nejedli, měli v krvi velmi málo fosforu, hořčíku a draslíku a dalších důležitých látek. Náhlé předávkování cukrem jim tuto hladinu ještě snížilo a vedlo ke smrti. I lidé s touto poruchou při špatném zásahu mohou přestat dýchat nebo se jim zastavit srdce a zemřít.

Jak jim pomáháte?

Nejprve se musí spravit jejich vnitřní prostředí a metabolismus. Teprve postupně se spraví i jejich psychika. Vážné případy jdou nejprve na jednotku intenzivní péče a zhruba dva týdny bývají na výživě. Velmi důležité je odhalit hlavně příčinu problému, protože jde o nemoc duše. Je důležité s nimi hovořit a zjistit, čím si prošli v dětství. Pokud se chtějí uzdravit, dělají to nejdřív hlavně kvůli blízkým. Nejde hned očekávat, že by si uvědomili závažnost onemocnění, aby se uzdravili a dělali to kvůli sobě. Říkám jim třeba, ať mi napíší deset věcí, které je ten den potěšily.

Jsou lidé, kteří mají tendenci spadnout do anorexie či bulimie, něčím typičtí?

Podle mých zkušeností jsou děvčata i chlapci s tímto problémem nadprůměrně inteligentní, perfekcionisté. Touží po dobrém prospěchu a chtějí být úspěšní.

Co dělat, pokud se u dítěte zjistí forma poruchy příjmu potravy?

Anorektiky nemoc tak okleští, že vnímají jen negativní emoce. Nemoc nechce, aby byl člověk šťastný, chce ho jen pro sebe. Je proto dobré učit nemocné prožívání pozitivních emocí. Spojit jídlo s něčím hezkým. Dbát na péči a lásku, společně snídat, obědvat i večeřet. V žádném případě však nechválit jen za to, že nemocný jí. Nechválíme toho, kdo dýchá a není třeba chválit toho, kdo jí.

Zdroj rozhovoru