Tvůrčí psaní distančně

Jak distanční výuku zvládají/nezvládají rodiče se dozvídáme dennodenně z různých médií, jak ji zvládáme/nezvládáme my učitelé, víme sami moc dobře. A jaký na ni mají názor naši studenti, se můžete dozvědět z několika prací budoucích maturantů.

 

Glosa

„Aničko, pokud nás slyšíš, dej nám nějaké znamení!“

Když se v březnu uzavřely školy, snad nikoho nenapadlo, že se znovu otevřou až v září. A už vůbec nikdo netušil, že v říjnu dojde k návratu studentů za obrazovky počítače a vrátí se tak zapeklitá situace, o které je těžké rozhodnout, zda je nepříjemnější pro učitele, nebo jejich mladší protějšky.

Studenti hromadně propadají depresím, proklínají se a přehodnocují své investice. Litují každé utracené pětistovky, kterou během léta prošustrovali na tradiční zábavě s Kyvadlem. Ti bystřejší teď marně prosí rodiče o peníze na ergonomickou židli, jelikož si dobře uvědomují, že sedět devět hodin denně u počítače ve zkroucené poloze není něco, za co jim jednou jejich budoucí já poděkuje. Lehkomyslnější studenti investují své poslední peněžní zásoby do bazarových čtvercových LCD monitorů z roku 2006, aby mohli současně s probíhající hodinou věnovat svůj čas něčemu – jak s oblibou říkají – „podstatnějšímu“.

Zbylí učitelé, kteří si to ještě nehodili, mezitím nacvičují před svým domem online rozhovory s žáky. Jedná se o taktiku „mluv do zdi“. Tato forma přípravy na online hodinu zdá se být zatím nejúčinnější. Interakce prostřednictvím MS Teams totiž ve většině případů připomíná spirituální seanci z pořadu Lovci duchů. „Aničko? Slyšíš mě? Jsi tady s námi? Pokud nás slyšíš, dej nám nějaké znamení!“ Tímto ujišťuji všechny pedagogy, že Anička v devadesáti procentech případů spí.

Distanční výuka je nové prostředí pro obě strany třídy, jak pro učitele za virtuální katedrou, tak pro studenty před ní. Jen ti ze zadní lavice jí svačinu pořád stejným tempem (samozřejmě se zapnutým mikrofonem). Ten s sebou přináší nespočet trapně vtipných situací, které stmelují kolektiv třídy a pomáhají oběma stranám udržet si chladnou hlavu. Bez ní by to totiž nešlo.

                                  Ondra Češka

 

 

Glosa

„Zapněte si kamery prosím!“

Rok 2020 byl a stále je velmi náročný pro podnikatele, doktory, politiky, a hlavně pro studenty. Zvláště pro studenty posledních ročníků, kteří také podstupují očistec zvaný distanční výuka.

Jak nyní probíhá náš typický den? Vzbudíte se chvíli před začátkem hodiny a většinou se rozhodnete zúčastnit se výuky z pohodlí své postele. Sáhnete po svém notebooku nebo mobilním telefonu a otevřete aplikaci, kterou byste nejraději odinstalovali. Když máte štěstí, připojíte se na hodinu, častěji se ale váš notebook rozhodne aktualizovat nebo vaše wifi připojení stávkuje. To vás bohužel donutí vylézt z postele a jít se podívat na malou krabičku, na níž v podstatě závisí váš akademický úspěch.

Nakonec se přihlásíte v půlce vyučování a marně vysvětlujete, že máte technické problémy. Možná si v tuto chvíli už připadáte jako naprostý idiot, ale to není zdaleka vše. Po vašem ranním nezdaru se potřebujete uklidnit a jdete si proto o pomyslné velké přestávce udělat kakao a něco k snědku. Neučesaní a neupravení přežvykujete v posteli svoji svačinu a upíjíte kakajíčko a zároveň se vzděláváte, protože třetí hodina už je v plném proudu. Napůl posloucháte svého učitele či učitelku, kteří už nyní znějí jako monotónní šumivý zvuk moře. Pak se ale ozve věta, kterou slyšíte naprosto zřetelně: „Zapněte si kamery prosím!“ Započne naprostá panika. Své kakajíčko pevně sevřete, aby se nerozlilo, a zbytky jídla vám padají od úst. Nyní zbývá jediná věc: lhát. „Mně nejde kamera,“ zadrmolíte s jídlem v puse. Vyučující to naštěstí spolkne i s navijákem. Unikli jste naprostému trapasu… Oddechnete si. „No, do prdele, to bylo vofous,“ vypadne vám z pusy namísto svačiny. „Vypni si mikrofon, prosím,“ ozve se zákeřně. Tváře vám zrudnou a v očích se rýsují slzy. Uposlechnete rady a čtete chat, kam spolužáci píší povzbudivé „lol,“ nebo „xd“ občas i utěšující „F.“

Pro nezasvěcené bych ještě na závěr ráda dodala, že existuje pár specifických druhů studentů, rozdělených dle jejich přístupu k výuce: Za prvé tu máme „už mi to je vlastně jedno“. Tito žáci se smířili s tím, že tímto způsobem výuky to nikam nedotáhnout a připravují se na svoji kariéru prodavače v Penny marketu. Za druhé tu máme „depresivní ponocní“. Tito školáci každou noc brečí a také jsou toho názoru, že maturitu s tímto způsobem výuky nezvládnou. Často jsou velmi unavení a při vyučování nemluví. Za třetí tu jsou „začínající alkoholici“, kteří pijí i ve všední dny a při ranních hodinách většinou spí.

Jak tito studenti budou tvořit budoucí generaci lékařů, právníků, profesorů a dalších je nám prozatím neznámé. Není však od věci, připravovat se na nejhorší.

 Bára Štěpánková

 

 

Fejeton

Škola doma

Pandemie koronaviru zasáhla celý svět ve všech možných odvětvích. Jedním z těch pravděpodobně nejpostiženějších je školství, které muselo v mnoha zemích jak na jaře, tak opět i na podzim přejít na tzv. distanční výuku, tedy výuku, která probíhá na dálku prostřednictvím počítačů.

Jak ale mnozí postupem času zjistili, distanční výuka se v mnoha směrech od klasického školního vzdělávání liší. Žáci a učitelé na sebe většinou navzájem nevidí, pouze se slyší, což samo o sobě způsobuje značné potíže. Výpadky internetového připojení jsou na denním pořádku, čehož žáci často využívají k tomu, aby se z hodin vymluvili. Mezi další populární výmluvy patří nefunkčnost mikrofonu, nebo problémy při jeho zapnutí, které sice nevyžaduje nikterak vysokou inteligenci, i přesto se však často z neznámých důvodů nedaří mikrofon jedním jednoduchým klikem myší zapnout ani gymnazistům. Další nespornou výhodou je pozdní vstávání a absence potřeby se jakkoli vzhledově zkulturnit. Mnohdy se tak stává, že zatímco učitel sedí za svým zařízením připravený a odhodlaný své studenty i přes nepřízeň osudu něčemu přiučit, jeho svěřenci usedají, možná spíše uléhají, za obrazovky svých počítačů pět, či dokonce méně minut po tom, co se vzbudili, mají na sobě pyžamo a hltají snídani, přičemž jejich příčetnost a schopnost se něčemu naučit by se dala přirovnat možná tak ke stavu pětaosmdesátiletého seniora trpícího pokročilou fází stařecké demence.

Stejně jako ve škole se i v digitálním prostředí objevují různé druhy žáků. Dovolte mi definovat ty nejzajímavější. Mezi nejběžnější typy patří pochopitelně věční vzorňáci, kteří si pro jistotu nařizují pět budíků, jež postupně zvoní minimálně dvě hodiny před začátkem vyučování, to aby se jim čirou náhodou nepodařilo zaspat a porušit tak svůj statut připravenosti v každé situaci. Na každou z hodin jsou perfektně připraveni a často nezapomínají učiteli připomenout, kteří z jejich spolužáků nebyli na výuce přítomni. Mezi další zajímavé druhy žáků patří ti, kteří tvoří jakýsi protipól věčných vzorňáků. Tyto žáky si dovolím nazvat nicnedělači. Nicnedělači, jak si již ti bystřejší z vás odvodili z jejich názvu, zkrátka nic nedělají a většinou se neobtěžují ani docházet na online hodiny. Mnozí učitelé se sice snaží nicnedělače všemi možnými cestami kontaktovat, jejich snaha však většinou končí neúspěchem způsobeným tím, že nicnedělači při absenci prezenční výuky školu naprosto odříznou ze svého života, který teď většinou tráví popíjením po různých hospodách, pokud tedy nejsou zrovna zavřené, nebo děláním jakékoli zábavnější činnosti, než je učení. Třetí a poslední skupinou žáků jsou tzv. stěžovači, což jsou žáci, kteří nejsou nikdy spokojení. Když učitel nezadá žádný úkol, stěžovači mají problém s tím, že je nic nenaučí. Když učitel naopak úkol zadá, stěžovači okamžitě přiběhnou proto, že mají pocit, že jsou přetěžováni. V celé historii lidstva se snad ještě nikdy nepovedlo přivést byť jediného stěžovače do stavu alespoň částečné spokojenosti. Dalším problémem je fakt, že při distanční výuce se záporné vlastnosti stěžovačů často prohlubují a projevují se ještě více. Příčinou je pravděpodobně jejich jistota, že přes obrazovku počítače je nikdo nemůže za jejich nesnesitelné chování udeřit.

Pokud se však podíváme na druhou stranu barikády, tedy na stranu kantorů, zjistíme, že ani tam není situace zdaleka růžová. Jedním z nejčastějších nešvarů méně technologicky vyspělých členů učitelského sboru, které si dovolím klasifikovat jako antiajťáci, je naprostá neschopnost pracovat s jakýmkoli elektronickým zařízením. Problém sice snad není tak velký, že by neuměli počítač rozeznat od jiných předmětů, když se však vyspělejší z nich dokážou dostat až do aplikace, prostřednictvím níž by měli se svými žáky komunikovat, často nastává katastrofa. Jednou z nejčastějších vět antiajťáků při distanční výuce je jistě věta: „Už mě slyšíte?“ která je jimi v lepším případě vyřčena v situaci, kdy mají vypnutý mikrofon, v horším případě v situaci, kdy mají vypnutý počítač. Antiajťáci na svou klávesnici a monitor většinou nevidí, spíše jen po paměti rozeznávají, že se na jejich stole nachází něco jiného než štos nevyluštěných křížovek nebo fotek jejich pravnoučat. Když už se antiajťákům nějakou shodou náhod podaří zahájit vyučovací hodinu, většinou se dopustí jedné z následujících chyb: nechají si zapnutý mikrofon a žáci poté slyší buď jejich rozhovory s ostatními členy domácnosti, domácí mazlíčky nevyjímaje, nebo dokonce jejich samomluvu, anebo si nechtěně zapnou webkameru, což může způsobit, že jejich žáci uvidí obrazy, na které budou chtít raději rychle zapomenout. Dalším typem kantora, který se v distanční výuce často vyskytuje, je tzv. natěšenec, který se v mnoha směrech podobá věčnému vzorňákovi. Natěšenec svou hodinu obvykle začne zhruba deset minut před jejím plánovaným začátkem a o podobný časový úsek ji také protáhne. Hodina s jeho žáky pro něj znamená něco podobného jako pro drogově závislého dávka jeho oblíbeného narkotika. Zkrátka ji potřebuje. Na hodinu se svými žáky je naprosto perfektně připravený, na stole má často nachystáno až deset různých zařízení pro případ, že by se některé z nich rozbilo. Je nutno dodat, že možnost, že by se hodina nekonala, je pro natěšence naprosto nepřípustná. Na konci hodiny natěšenec nezapomene svým žákům rozdat počet úkolů, jaký by běžný učitel nerozdal ani za celou svou učitelskou kariéru. Třetím a posledním typem učitele, který zde zmíním, je tzv. utěšovatel. Utěšovatel je velmi zvláštní typ učitele, který své žáky stále přesvědčuje o tom, že již vše umí a že vše zvládnou. Většinou svým utěšováním stráví celou hodinu, což pochopitelně způsobuje, že nikoho nic nenaučí. Věčné vzorňáky utěšovatel dokáže přivést k šílenství, zatímco v případě nicnedělačů se většinou stává jejich nejoblíbenějším učitelem.

Po vyslechnutí všech nešvarů distanční výuky se pochopitelně naskýtá otázka: jak to všechno přežít? Jak mohou učitelé přežít vlezlost věčných vzorňáků? Jak mohou přežít naprostý nezájem nicnedělačů? A jak mohou naopak žáci přežít totální, ač nezaviněnou neschopnost antiajťáků nebo nezvladatelné tempo natěšenců? Jak můžeme všichni přežít ty neustálé výpadky internetu? Buď si můžeme pořád na všechno a všechny stěžovat, být nespokojení a nakonec se z toho zbláznit, a nebo se můžeme pokusit být nad věcí a uvědomit si, že na tom my, kdo právě prožíváme distanční výuku, vlastně stále nejsme tak špatně.

 Filip Fejt