Areál továrny v Brněnci nemá působit jako muzeum, je to otevřená rána v jinak malebné obci.
Do očí bodají sluneční paprsky, odrážejí se od vymlácených okenních tabulek. Cihly s už opadanou fasádou zde neplní funkci zdiva, spíše symbolizují lidské utrpení. Zchátralé budovy okolo působí děsivě, jejich původní vzhled totiž mapuje lidské životy, které tudy prošly, případně vyhasly.
,,Neměli bychom přičítat zásluhu jen panu Schindlerovi, ale i jeho ženě Emílii, starala se o zde internované Židy, sháněla vše potřebné včetně potravin, případně léků…“ říká nám vážně naše průvodkyně.
Fascinuje mě zrekonstruovaná část továrny, ve které se nachází nově otevřené Muzeum přeživších. A v něm prosklená zeď, za kterou je vidět původní stav budovy: kontrast mezi naším moderním a bezstarostným životem a každodenním bojem o život v prachu. Tzv. Schindlerova továrna dnes působí jako dům se dvěma tvářemi. Zatímco jedna její část už svítí novotou a snaží se mluvit do budoucnosti, ta druhá, ponechaná napospas chátrání, dál vede svůj tichý hovor s mrtvými.
Odjíždíme, ale na rozpolcený svět, se kterým jsme byli dnes odpoledne konfrontováni, jen tak nezapomeneme.
autor článku Zdeněk Hakl (4. A)
autor fotoreportáže Atila Beneš (8.P)
