Většina z vás mě asi zná jako pořadatelku jarních benefičních koncertů nebo jako tu introvertní holku s houslemi – ať už těmi akustickými, co mají krásnou medovou barvu, nebo bílými elektrickými. Jen málokdo už ale ví, že mou opravdovou láskou je hra v orchestru.
Přes zapojení se do benefičního festivalu Hudba pomáhá, který v loňské sezóně spolupracoval se skvělým dirigentem a hudebním skladatelem Davidem Lukášem, jsem se dostala k Litomyšlskému symfonickému orchestru a letos v lednu se stala jeho nadšenou a hrdou členkou.
A protože letos slavíme Rok české hudby a Litomyšl jako domovská scéna našeho orchestru je partnerským městem slovenské Levoče, dostali jsme skvělou nabídku zahájit mezinárodní hudební festival Levočské babie leto, který už 17. rokem pořádá dáma s pozoruhodnými životními osudy Naděžda Conway se svým manželem Davidem. Prostě příležitost, kterou si nemůžete nechat ujít…
Nakonec se z naší cesty na Slovensko stalo takové malé turné o dvou nesmírně náročných, ale také neskutečně krásných zastávkách ve Spišské Belé a právě v Levoči.
Díky tomu jsem prožila jsem pět dní plných náročného cestování, dešťových kapek (občas milých a příjemných, občas pořádně otravných), ale taky slunečných chvilek v krásném historickém městě, a především nádherné české hudby z pera litomyšlského rodáka Bedřicha Smetany, mého oblíbence Antonína Dvořáka a našeho báječného dirigenta Davida. To všechno ve společnosti bezmála stovky lidí, pro které hudba představuje neodmyslitelnou součást života.
Oba koncerty jsme odehráli v kostelech evangelické církve augsburského vyznání. O tom levočském mohu bez přehánění říct, že to je (alespoň zatím) to nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy hrála. Vzpomínám na ten pocit rozechvění, když jsme zahajovali koncert Dvořákovým Slovanským tancem č. 8, na jeho Biblické písně nesoucí se majestátním chrámem… A z pouhé myšlenky na akustiku, která v monumentálním prostoru pod obrovskou kupolí úchvatně spojila zvuk orchestru a dvou spoluúčinkujích pěveckých sborů při Smetanově České písni, mě mrazí ještě dnes… Tohle je zkušenost, která se počítá, a zážitek, na který se nezapomíná…
A proč to všechno vlastně píšu? Především proto, že mám prostě chuť sdílet radost, kterou prožívám. A potom kvůli tomu, že chci říct, jak je super chodit do školy, která vám umožňuje dělat věci, které vás baví a v těch věcech pořád růst. Takže díky!
Miriam Kašparová, 6.P
