Čtvrteční ráno, setmělá školní klubovna, hrnky s teplým čajem v rukou studentů, kteří se v maturitním ročníku věnují moderním dějinám, a náš host, pan Petr Pazdera Payne. A pak už jen plynulá řeč, otázky studentů snažících se odhalit podstatu doby a na straně druhé snaha předat, objasnit, přiblížit.
Z reakcí studentů na toto setkání uvádíme:
Zaujalo mě autorské čtení části povídky a její kořeny ve skutečnosti.
Doma jsem všem, které to aspoň trochu zajímalo, musela hned nasdílet, že bez „pána, který u nás byl na přednášce“ by se možná nikdy nerozšířila zpráva o mrtvém klukovi, „oběti“ revoluce. I přesto, že ta zpráva se nakonec ukázala jako falešná, je to součást těch osudových dní.
Jak to měli mí rodiče a prarodiče?
Zní to možná povrchně, ale asi bych dříve šla s davem a snažila se z něj co nejméně vybočovat.
Zaujal mě svět mániček, baráků a undergroundových komunit jako něco, co jsem si doposud nedokázala představit. Fascinoval mě příběh pana Pazdery Payna, byl v danou chvíli na těch místech, které známe z učebnic.
Poprvé jsem se potkala s někým, kdo se aktivně podílel na událostech 17. listopadu. Myslím si, že toto je dobrý způsob, jak se dozvědět víc prostřednictvím pamětníků.
Jak se po revoluci dokázal člověk naučit svobodně žít?
Rád jsem si poslechl někoho, kdo se pohyboval v situacích, které jsem vždycky viděl jenom v dokumentech. Utvrdilo se ve mně to, že jsem strašně rád za to, v jaké době žiju.
Za možnost setkání, pane spisovateli, děkujeme.
(JG)
