Honzo, chtěla bych ti pogratulovat k 2. místu v krajském kole a postupu do kola celostátního.
Mohl bys na úvod nezasvěceným stručně říct, co vlastně taková olympiáda z češtiny obnáší?
První část má podobu gramatického testu. Pak následuje slohovka. Na každou část mají soutěžící 60 minut.
Účastníš se této soutěže už několik let s menšími či většími úspěchy a tentokrát se ti opravdu dařilo. Přemýšlel jsi o tom proč? Máš za ty roky spoustu zkušeností, nebo nějakou strategii?
Samozřejmě člověku pomůže, když tu soutěž dělá každoročně a už ví, co ho čeká. Ale víc mi nejspíš pomohlo to, že jsem byl prostě starší než v předchozích ročnících. Podle mě je první část hlavně o citu pro jazyk a ten se s věkem zlepšuje.
U slohovek zase pomáhá psaní slohových prací ve škole. Jako maturant mám v tomhle oproti mladším studentům určitou výhodu. Například reportáž, kterou jsme ve škole cvičili, jsem psal v krajském kole loni i letos.
Nechtěl by ses s námi podělit o nějaké motivy z tvých posledních slohových prací, ať už se týkaly okresního či krajského kola?
Loni jsem v krajském kole zpracoval téma „Život v síti“ jako reportáž s mužem, který přes dvacet let žije v houpací síti. Doma si sestrojil systém kolejnic na stopě, díky kterým může i se sítí cestovat z jedné místnosti do druhé a nikdy ze své sítě nevylézá.
Letošním okresním kolem jsem prošel díky příběhu o tom, jak jsem se začal měnit v prase po pokousání prasnicí ve vepříně. Tato mutace mi umožnila vrhnout se na dráhu hledače lanýžů.
A v letošním krajském kole jsme dostali téma „…jako na kolotoči“. Opět jsem psal reportáž, tentokrát jsem si nechal od jednoho z předních českých kolotočářů vysvětlit, proč lidi někdy říkají, že mají pocit, jako by jejich životy byly jako na kolotoči. Při pozorování kolotoče s labutěmi jsem pochopil, že někdy je člověk nahoře, někdy dole.
Další paralelu se životem jsem našel u řetězového kolotoče. Když se na něm někdo pozvrací, často to odnese ten, co sedí za ním. Stejně tak je to i v životě; občas to schytáte a ani nevíte proč.
Nakonec jsme s kolotočářem pozorovali kluka, kterého máma posadila na kolotoč, i když tam vůbec nechtěl. Celou dobu na něm křičel a nemohl se dočkat, až jízda skončí. Podobně se můžete cítit i vy – narodíte se, aniž by se vás někdo ptal, jestli jste o to vůbec stáli, a nezbývá vám než to nějak vydržet a doufat, že to skončí co nejdřív.
Jaký máš vlastně vztah k rodnému jazyku, k češtině jako předmětu?
Češtinu ale beru jako součást svojí přirozenosti. V žádném případě se nehodlám stěhovat někam za hranice, kde bych musel denně mluvit třeba anglicky.
Baví tě spíš sloh, literatura nebo mluvnice?
Literatura.
Kde bereš inspiraci pro své často originální kompozice?
Většinou vymýšlím až něco na místě podle tématu, které nám zadají. Ale třeba toho „prasodlaka“ jsem si připravil dopředu a pak ho jen napasoval na zadané téma, což fungovalo celkem dobře.
Píšeš si někdy sám „do šuplíku“? Nepřemýšlel jsi, že bys mohl vydat třeba povídkový soubor?
Ne, nepíšu. O vydání knihy jsem nepřemýšlel, nemyslím si, že by to chtěl někdo číst.
Máš nějaké oblíbené autory či žánry?
Nemám žádného autora, od kterého bych musel přečíst všechno. Snad jedině Dana Browna, u něj se mi líbí, že vedle příběhu se toho taky člověk hodně dozví. Konkrétní žánry nevyhledávám, hlavně aby tam byl pořádný příběh.
Honzo, díky za rozhovor a přeju ti hodně hodně štěstí v celostátním kole a momentálně hlavně u maturitní zkoušky.
