Den, kdy se setkali Lékaři bez hranic, vůně kávy a akrylu
Všudypřítomný ruch, v pozadí hrající Bohemia Rhapsody a na venkovním prostranství před gymnáziem v Poličce hlava na hlavě. Takhle by asi normální školní den nejspíše vypadat neměl, ale dnes je vše povoleno. Mladí lidé se sešli, aby oslavili jeden z nejprogresivnějších projektů současnosti – Mezinárodní cena vévody z Edinburghu, neboli zkráceně DofE. Možná se to tváří jako nezáživná akce, kdy si na zeď po splnění podmínek přitlučete další diplom, na který budete moci v domácnosti lapat prach, ale to se pletete. DofE nám totiž v jeden okamžik dovolilo dohromady pod jednu střechu svolat tolik lidí a organizací, u kterých by vás nejspíš v životě ani nenapadlo, že by se mohli setkat.
Je středa ráno a školní prostranství se pomalu začíná plnit. Přece jenom by se asi slušelo takovou akci pořádně zahájit, což se také nakonec po úmorném pečení se na vyhřátém chodníku podaří a v 8:50 jsme vpuštěni do budovy školy. Na mezipatře nás zdraví samotný princ Filip v černém smokingu, ale já však pokračuji dál po kamenných schodech do prvního patra na novinářský workshop. Barevné chodby bzučí očekáváním a v některých případech i nervozitou. Cestou se ode mě odkloní skupinka mířící na workshop kávy a výtvarný happening. Tyto dva workshopy se také stanou mojí destinací budoucí návštěvy.
Přece jen ale úplně nezapřu oblibu k umění a jako první zavítám k Veronice Šrek Bromové na výtvarný happening. Během toho, co otvírám dveře, jsem přivítána mrákotným přítmím, vůní akrylu a slovy: „Nebojte se děcka, sledujeme vás.“ Zaujmu proto pozici v zadních řadách a mlčky pozoruji probíhající prezentaci. Účastníci si mezi sebou tiše povídají a při každém novém slidu to v místnosti zašumí. „Hrozně ráda se nudím, když se člověk totiž nudí, něco vymyslí,“ zní fascinující věta Veroniky Bromové a já pokračuji na další workshop.
Tam mě vítá stejný pár dřevěných dveří béžové barvy a já chytám za starou hranatou kliku.
Vmžiku mě do obličeje udeří dusno a vůně kávy. Tedy především vůně výborné kávy. U dveří je mnohem více lidí, než jsem očekávala, a proto se musím opatrně protlačit o trochu dál od energické skupinky studentů, již se hrbí nad červeným kávovarem. Mistrem kávy je Jan Šeřík, který zrovna vysvětluje umění cafe art. Už od pohledu zhodnotím, že tahle disciplína by u mě moc nedopadla, a proto se potichu zase vyplížím ven a zrychleným krokem se doslova ztrácím na chodbách gymnázia ve snaze najít Lékaře bez hranic. Učebnu však natřikrát netrefím a potkávám kurz francouzštiny, improvizace a drhání. No, také to není špatné, ale Lékaři by byli lepší. K nim se nakonec i dostávám dvě minuty po skončení diskuze. No, nevadí, den ještě nekončí a kurzů je tady dost, ale já se musím vrátit zpět na svůj workshop.
V místnosti nás sedí devět a od stěn se odrážejí zvuky ťukání do klávesnic. Přece jenom napsat reportáž po asi dvaceti minutách v terénu dá trochu zabrat. Ale nejsme v tom sami, naším průvodcem světem novinařiny je totiž Markéta Kutilová, která nám pomáhá s výslednou podobou naší reportáže a sdílí s námi své zkušenosti z praxe. Nutno podotknout, že v průběhu jejího vyprávění o tom, jaké to bylo reportovat z válkou zmítané Sýrie, se v místnosti nespíš nenašel nikdo, komu by po zádech nepřeběhl mráz a hlavou nebleskly myšlenky, že to, co my vidíme, je jen pouhá tisícina skutečných pocitů a reality, ve kterých miliony lidí po celém světě každodenně žijí. Ale to už skoro o patnáct minut přetahujeme a nakonec jsme nuceni se rychle rozloučit.
