Odlišit sloupek od glosy může být nejen pro laika pořádný oříšek. Oba publicistické útvary totiž mají řadu shodných rysů – reakce na aktuální téma, subjektivní pohled, schopnost ironie a nadsázky, závěrečná pointa, atd.
Posuďte sami, jak se dařilo studentům profesního předmětu uap a můžete si i tipnout, jaký útvar se pokoušeli napsat.
Překážka na cestě ke vzdělání
Studentská touha po vzdělávání na poličském gymnáziu hned po ránu naráží na překážku v podobě elektrického zamykání školy u bočního vchodu. Tam bylo už možná za císaře pána instalované zařízení na zavírání dveří. Design plně odpovídal funkcionalismu dob minulých. Také jeho funkčnost odrážela poslední léta minulého režimu. V drtivé většině totiž zařízení nefungovalo, a tak školu mohl navštívit kdykoliv kdokoliv. A když už náhodou kód klapal, pilným studiem vyřízení chovanci si při příchodu k zamčeným dveřím samozřejmě nemohli za žádnou cenu vzpomenout na správnou trojmístnou kombinaci.
Od nového školního roku máme zařízení vyměněné a šlape jako na drátku. Bohužel, bohudík, kdo ví?
Nějaké mouchy se totiž vždycky najdou. Tak třeba rychlost odezvy při zmáčknutí zvoleného čísla či znaku na číselníku je tak pomalá, že i ti nejtrpělivější nevydrží a utrousí zpod respirátoru nějaké to nepěkné slůvko, které ale trefně hodnotí stávající situaci. Kvůli již zmíněné “rychlosti“ se stalo už snad každému studentovi, že na zařízení moc spěchal a číslice zadal příliš rychle. V tu chvíli se student stává středem pozornosti, i když o to vůbec nestojí. A když už konečně vyhraje souboj nad precizním a nekompromisním číselníkem, čeká ho ještě nespočet děkovných narážek a pohledů, které však nejsou zcela upřímné.
Nakonec bych ráda zmínila svůj osobní úsměvný zážitek s kódem u dveří. Nebudu samozřejmě jmenovat. Jednoho rána se jako obvykle před vchodem vytvořil štrůdl žáků, v jehož čele se jeden z nich pokoušel vyhrát boj nad záludným protivníkem. Ani povzbuzování okolím jeho paměti nepomohlo. Přitom řešení stálo hned nadosah. Malý primán zevnitř budovy nedočkavě vyhlížel své kamarády a vůbec mu nedocházelo, že kdyby udělal jeden pro něj malý krok a dveře otevřel, znamenalo by to velký krok pro dav shromážděný venku. Doufám, že moji diskrétnost ocení zejména oblíbený učitel biologie, jehož ratolest ztvárnila hlavní postavu tohoto příběhu.
Kristýna Kysilková, 4.A
V maturitním ročníku
Po sedmi devastujících letech se konečně dostáváme do grandfinále. Kdyby byl člověk jako dítě rozumný, rozhodl by se učit řemeslu a mohl by se tak stát plnohodnotným příspěvkem do společnosti.
Já jsem byl jako dítě bohužel spíše chytrý, a proto jsem si vybral studium na gymnáziu. Umět pracovat rukama by bylo rozhodně fajn, ale být schopný zpaměti popsat Krebsův cyklus je jistojistě mnohem lepší. Ještě dlouhá léta se budu v noci probouzet ze snů, ve kterých se bude zjevovat nejmenovaný vyučující, většinou pomočený a se slzami v očích.
Ale zpátky k tématu. V maturitním ročníku jsme konečně dostali možnost se trochu vyprofilovat. Už žádné předměty, které by mě měly šanci uživit. Teď jsem takzvaný „humanitní typ“. To zahrnuje například sedm hodin ZSV týdně nebo taky nikdy nekončící četbu knih. Při zpětném poohlédnutí se na nedávnou hodinu rétoriky, kde mě paní učitelka učila, jak mám dýchat při porodu, ještě teď cítím, že jako osobnost nepopsatelně rostu. Tyto předměty mají ale i své světlé stránky. Například vím, který římský císař dosadil do senátu koně.
Poté, co moje tělo oddělné od duše po čtyřech hodinách dějepisu opouští školu, zjišťuji, že každý má starosti jiné. Například spolužačky se už osmý týden domlouvají, jakou barvu vlastně bude mít naše šerpa. Nakonec už jen s knihou ulehám do postele a přemýšlím o tom, proč musím číst životopis nějaký mongolský holky.
Ondřej Chaloupka, 8. P
